Do další „restaurace“ v premiérovém dílu Ano, šéfe! se Zdeněk Pohlreich vydal vlakem. Poprvé v historii pořadu si vyjel posvítit na nádražní restauraci v Bruntále. A nedopadlo to dobře.
„Já mám k nádražním restauracím vřelý vztah. Můj tatínek byl hostinský na nádraží v Hostivaři… A myslím si, že otevřít si hospodu na nádraží v Bruntále bude asi výzva,“ komentuje slavný šéfkuchař, proč se poprvé rozhodl vydat do nádražky.
Kdo se do ní pustil? Marta Virágová. „Je to malá hospůdka, kde vaříme lidově a jednoduše, českou klasiku. Měla jsem problém, hledala jsem kuchaře, navíc jsem v červených číslech, a jestli se to nezlepší, budu muset skončit.“
Zvenčí vypadá budova bruntálského nádraží pěkně. Ani uvnitř to není úplně ošklivé a překvapivě byla hospůdka i celkem plná lidí. Zdeněk si dal od každého jídla z nabídky porci. „Paní vedoucí je v kuchyni, to je vždy špatný signál.“
Mezitím v kuchyni padne: „Já se bojím jako sviňa.“ V kuchyni vzniká chaos. Jak tohle dopadne? „Tomu sýru se uvnitř strouhanky nelíbí, utíká na všechny strany…,“ podotkne nad talířem šéf.
Nevábné maso v polévce
Maso v polévce vypadalo nevábně, gulášovka bez chuti, vodová… „Nikdo nečeká v nádražce zázraky, když je ale i polévka blbá, je to znamení. Navíc porce jsou malé, ve výpečkách je hodně sádla. Čevabčiči suché jak troud, brambory bez chuti. Kuchařsky je to zoufalé, nic se tu neděje, proč bys to měl jíst, tyhle věci?“
VIDEO: Zdeněk Pohlreich v nádražce v Bruntálu. Video: Prima TV
Jak proběhne rozhovor s Martou, provozovatelkou? „Je to dost špatný, řeknu vám konkrétně v čem.“ Po debatě o jídle má Zdeněk o provozovatelku a její tým, ale také hygienu, velkou starost.
„Vaše kuchyně nestojí za nic, budeme na tom muset zapracovat.“ Zdeněk má jasno. Marta taky. „Šéf řekl holej fakt.“ A vydá se ukázat šéfovi svůj sen. Aspoň si popovídají a poznají se.
Zátěžový test a hádky
Druhý den v Bruntále byl akční. Tým čekal zátěžový test, ale předtím se šéf musí vypořádat se svéráznou číšnicí Iris. „Co kecáš,“ vmete Iris do obličeje šéfovi, když jí oznamuje, že obědy navařené nejsou.
Kuchyně je jeden velký chaos. Nikdo evidentně nemá představu, co dělat. „Základem je příprava, vyfutrovat všechno.“ To je nejdůležitější Zdeňkovo sdělení. K tomu Iris řekne, že odchází, a u stolu se pohádá se šéfkou. Iris se přizná, že už jedná o místě jinde.
Zdeněk vysvětlil, jak vařit, a hlavně co, v jakém pořádku a jak efektivně. „Když tu budu mít na tabuli ledvinky s rýží, tak si je objednám, je to klasika, pro ně je to dětství, kdy masa moc nebylo, dršťky jsou také skvělá věc. Na ně přijedu i z Prahy.“
„Jídlo musí být tak dobré, že vám ujede vlak,“ vysvětluje, jak kvalitní jídlo by v hospodě na nádraží měli podávat. Dámy z provozu ochutnávají a fakt jim chutná. „Ochutnávka se zvrhla v nechutnou žranici,“ glosuje šéf.
„Bruntál mám za sebou, bylo to výživné. Při představě, že se sem musím vrátit, se mi dělá mdlo…,“ jsou šéfova poslední slova před odjezdem.
Jak dopadla přepadovka? Katastrofa
A je tady kontrola, kterou si Zdeněk nikdy nenechá vzít. Jak si vzali k srdci šéfovy tipy v Bruntále? „Děkuju za rady, za to, že jste byl ráznej. Mám nový tým, snad už to jde lepším směrem,“ vítá Marta Zdeňka. Ten zjišťuje, že číšnice Iris odešla. „Navíc polévka je slaná, není v ní majoránka… To není dobrý začátek. Ale aspoň je to teplé.“
„To, co jsem tu viděl, mě nepřesvědčilo. Marto, vy máte v řízení podniku guláš. To na hvězdu není. Dejte si to tu do pořádku. A těšilo mě.“ Následně Zdeněk naštvaně odjíždí.
Dnes by to dopadlo lépe, tvrdí Marta po natáčení
Jak na celé natáčení vzpomíná Marta? „Dneska už máme nový tým, v době natáčení to nebylo úplně stabilní. Myslím, že nyní by výsledek byl lepší.“ A dodává: „Za návštěvu pana Pohlreicha jsem vděčná, naučil mě, jak si nenechat zaměstnance do všeho kecat, je dobré, aby na pracovišti bylo jasně dané, kdo je šéf.“
Jak to vypadá s jejím snem vlastnit restauraci i penzion? „Svých snů se nevzdávám, takže o penzionu s restaurací stále sním. V okamžiku, kdy bude vše fungovat, pozvu také Zdeňka a tím se to celé uzavře.“
Jak si Marta užila natáčení? „Před kamerou působím velmi nervózně, ale zkrátka nejsem člověk, který by si v takové pozornosti liboval a choval se před ní přirozeně. Což pochopí jen ten, kdo chce, a ten, kdo ne, si bude myslet, že jsem taková nebo maková. Navíc mě natáčení přesvědčilo, že kamery mění charakter, a taky jsem díky nim zjistila, že se nemůžu trápit věcmi, které neumím změnit.“
