Kolínský hasič Zdeněk Hejduk zemřel při výjezdu k požáru. Foto: HZS STC

Moc nám chybíš brácho! Dojemné vyznání sestry hasiče, který zemřel při nehodě

/Aktualizováno/ Je to psaní, které vhání slzy do očí. Sestra hasiče Zdeňka Hejduka, který minulý týden zemřel při dopravní nehodě na cestě k zásahu, napsala dojemné vyznání. Rozloučí se s ním hasiči po celé zemi.

„Já vím, že bych neměla. Že jsou to střípky, tříšť vzpomínek, jak ji šejkuje moje poraněná duše. Jenže vypsat se z toho tolik pomáhá. A sdílení té nekonečné bolesti taky. Tak se na mne, prosím, nezlobte,“ napsala sestra Hana, která stejně jako celá rodina zažívá velké utrpení spojené se ztrátou milovaného bratra.

Kolínští hasiči vyjížděli k požáru domu v Krakovanech ve středu 19. července v noci. Jejich cisterna plná vody ale ještě v Kolíně v Ovčárecké ulici havarovala. Podle policejní mluvčí Vlasty Suchánkové vůz porazil semafor, narazil do domu a pak se převrátil na bok. Tři hasiči přitom utrpěli zranění, 33letý hasič, manžel a táta malého synka bohužel zemřel.

Rodina, přátelé i kolegové hasiči se zesnulým Zdeňkem Hejdukem rozloučili ve středu. Jeho památku uctili hasiči po celé zemi. Vyjeli s technikou ve 13:00 se zapnutým výstražným světelným zařízením před stanice.

Od svíček za Zdendu chytila tráva

„Pláč v nočním telefonátu. Mamka. Nemůže mluvit, nemůže dýchat. Je to nezvratitelné, nespravedlivé, nepomáhá mlátit hlavou proti zdi, ani do ní civět. Černé studené moře, kam až člověk dohlédne. Co se stalo, je nepochopitelné. A pochopit to nepůjde nikdy,“ popsala Hana, jak se zprávu o bratrově úmrtí dozvěděla.

„Co teď? Z okolí se valí obří vlny pomoci, souznění, soustrasti, lásky, díky za ně, i když to moře uvnitř zůstává stejně temné, studené a zlověstně hladké,“ svěřuje se. Celá rodina se snaží být statečná, co jiného by mohlo alespoň trochu pomoci, než kapka humoru. „Snažíme se aspoň s taťkou bránit humorem. Že by mi brácha určitě odpustil, že jsem nedopatřením vypadla z parte. Že prý jeho kolegové museli jet hasit suché kytky, které chytly od svíček, co lidé zapalují pietně na místě nehody. Že Zdenda dál zlobí,“ prozradila sestra Hana.

„Nepomáhá to. Ale musíme se o to alespoň pokoušet. I když ta díra po jeho zářivém úsměvu na tomhle světě zůstane už napořád,“ dodává smutně.

V dopise svému bratrovi vzpomíná na šťastné chvíle, které spolu odmala prožili:

Neděle dopoledne. Vedro. Šlapeme na kolech s našima někam do šíleného kopce. Zdenda má fotbalový zápas. Jako každý víkend. Nesnáším to. Ale je to brácha, že jo. Tak fandím s přemotivovanými řvoucími tatínky a představuju si, jak o tomhle podivném světě, kde malí kluci brečí vzteky kvůli meruně, jednou natočím filmový dokument.

Dělej, jez!” “Dělej, oblíkej se!” “Makej!” Když má mamka ranní, zodpovídám za to, že se malej brácha dostane včas do školy. Můj gympl je dál, vyučování mi začíná dřív a Zdenda je v těžké pohodě, on to přece stíhá. Sedí před televizí, hypnotizovaně čumí na Snídani s Novou a pak se za mnou táhne jak žvejka.

Ségra, chytej!” Oblíbená zábava hodit po mně mičudu. Kdykoliv. Nejlépe, když se učím a on leží na posteli v našem společném pokojíku. “Bacha!” Nikdy ten balón nechytnu, vždycky uhýbám a nakonec se mi za jeho bujarého veselí trefí doprostřed ksichtu.

Podepíšeš?” Úkol, na který zapomněl a patlal ho ráno, nějaký průser, na který by se nemuselo přijít, i když mamka nakonec stejně přijde na všechno. Oukej, dej to sem, starší ségra, no.

To neuděláš!” Od táty jsem dostala slzák, občas musím někam večer sama, a bratr jede své klasické provokace. Jenže já to udělám. Je to vteřina, malý obláček aerosolu. A pak bulím s ním, když se svíjí bolestí na zemi.

Příšerná zima.” Z univerzitních kolejí v Olomouci přijedu o víkendu vlakem na bráchovy atletické závody. Jsou v Bruntálu a je to brutál. Všude sníh a já jen v polobotkách. Půjčuje mi svoje tlusté náhradní ponožky. A běží krásně, pochopitelně.

Plus nula celá dva!” Nebo tak něco. Moc tomu nerozumím, ale hrozně moc se snažím neselhat. V Košicích na atleťáku křičím na bráchu mezičasy steeplechase. Na těch třech kilometrech překážek mu totiž naposledy chyběly asi tři kroky, aby se kvalifikoval na mládežnické evropské mistrovství. Jediná možnost, jak ještě o závody v Chorvatsku zabojovat, je zúčastnit se mistrovství Slovenska v Košicích. Bráchův trenér všechno vytelefonuje, jako doprovod s ním vlakem jedu já. Teď stojím na atleťáku v rodném městě našeho dědy a všichni ti slovenští borci jsou skoro o kolo horší než on, nemá ho kdo táhnout a prostě to zase nevyjde. Juniorský mistr republiky vzteky brečí. A já taky.

Jedu přes Olomouc ze závodů, mám vystoupit? Ale musí mi zastavit hned.” “Jasně, vystup.” A pak ho naviguji za mnou na katedru tramvají. Zrovna máme před nějakým představením, ukázat bráchu spolužákům je ukrutně příjemný, kus mě z toho druhého domácího světa.

Vyhoděj mě, Hanďo, oni mě vyhoděj!” Dělá maturitu a brečí mi do telefonu. Nevyhodili. S tím svým zářivým úsměvem si pro ten papír na kolínské “Spoje” nakonec normálně došel.

A zase jedu s bráchou jako doprovod. Přijímačky na vysokou do Hradce Králové. Na tělák s prstem v nose. Ale ta fyzika… Jenže co jiného můžeme vybrat? Na jeho střední některé předměty úplně chyběly, spousta věcí mu nejde. Nebo si to aspoň myslí, protože nakonec, sice mnohem později a dálkově, ale titul bakaláře vybojuje. A ten magisterský by dodělal taky, chyběl už jen kousek.

Pracuje jako dozorce ve věznici v Pardubicích. Šílené historky, je mi líto, že to dělá, on si nestěžuje. Pak je provozákem v restauraci, na jednu neziskovou akci na náměstí v Kolíně mi půjčí cateringový stan. Přiveze ho. Postaví ho. Zlatej brácha. Cosi je ještě potřeba nějak přidělat, zatímco já uvažuji, kde bych to koupila, on už to má, protože si to půjčil od někoho v obchodě. Muž činu. Někdy až moc.

Narodí se naše vymodlená dcera. Zdenda mi jako jedinej chlap široko daleko hladí bříško, strašně se těší, jak s ní bude blbnout. A ona se z neznámého důvodu bojí. Jiné děti ho žerou i s navijákem. Karla se kámoší s každým, jen před ním utíká. Zdenda se tím trápí. Pak jdeme jednou u našich něco dělat do sklepa a zlobivá Karla bouchne s dveřmi. Zapadne zámek. Uvnitř já, můj manžel a Karličky babička, všechny její nejmilovanější bytosti. My nemůžeme k ní, ona za námi, kvílí za dveřmi. Nakonec zavoláme Zdendovi, ten přijde, zámek otevře a Karly svět je zachráněn. Od té doby je to milovanej strejda. Berou ji s tetou do Čestlic nebo do Fajnparku na výlet, nejlepší narozeninové dárky na světě.

Od mala chce být policajt nebo hasič. Nakonec vyjde to druhé a je šťastný. Na Dni záchranářů na Kmochově ostrově ho vidím poprvé v hasičské uniformě. Zamává na mě špinavou rukou. Jasně, tou na fotce. Je spokojenej. A já ukrutně pyšná ségra.

Porod naší druhé dcery. Bydlíme v Boleslavi, jediná babička a děda v Kolíně. Neřídí. Takže je to zase brácha, kdo sedá do bílého Citroëna a řítí se pro naši Karlu, aby manžel mohl být v porodnici se mnou. Jako vždycky pomůže. Pomohl by za jakýchkoliv okolností. Brácha je můj nouzový kontakt v telefonu, dávno je ten, kdo si ví okamžitě rady. Vždycky a hned, i kdyby to bylo blbě. A i když někdy cholericky něco rozkope, nakonec má stejně ten svůj bílý americký úsměv a zářící oči. I kdyby to tak zrovna uvnitř úplně necítil.

Už!” Malej Zdeněček. Jeho vytoužený syn. Dávno chtěl děti, většina jeho kamarádů už je má. Ukrutně se na malého Zdendu těší. Zapíjí ho na atleťáku, kde také jinde, měli tam s Karolínou i svatební oslavu. Je to jeho svět, jeho rajón. A když tartan, tak taky závod! Bratr v trenkách běží, můj muž v trenkách jede na bicyklu nejstaršího Zdeňka Hejduka. Kdo dá ovál dřív? Jasně že nakonec Zdenda, jinak by to ani nešlo. A druhý den ráno naše Karla, která před čtrnácti dny nastoupila do první třídy, přijíždí do školy s dvouhodinovým zpožděním a omluvou, že maminka se bojí řídit a tatínek řídit nemohl, protože jsme zapíjeli bratrance.

Přejít nahoru