Ačkoli Zdeněk Pohlreich učil tým restaurace Asie v Mladé Boleslavi v pořadu Ano, šéfe!, jak vařit moderní asijská jídla a nakonec udělil i hvězdičku, redakce ČRzpráv našla restauraci ve stejném stavu jako před natáčením.
Dnes, tedy ve čtvrtek 2. října, odvysílá v premiéře televize Prima další díl pořadu Ano, šéfe!, který se tentokrát natáčel v Mladé Boleslavi. Šéf vyráží do podniku, který v pořadu ještě nebyl, do retro Restaurace Asie. Neboli česká čína. Dříve lokální hit a luxus, dnes kuriozita a skomírající živnost. Na trhu je jednapadesát let. Není na čase něco změnit?
Majitel Vratislav Navrátil se svou přítelkyní Marcelou vaří počeštělou čínu, na kterou jezdí lidé z Prahy i Liberce. Lidé v poledne sice chodí, ale večer ne. A to se samozřejmě promítá do tržeb. Co se s tím dá dělat?
Zdeněk na místě vidí hodně pamětníků, kteří sem musí chodit už opravdu dlouho. A nad jídelním lístkem se zamyslí, co by si daly hvězdy pop music, které čínu ve své době milovaly?
Dá si padesátiletou polévku, kung-pao, kuře ve sladkokyselé omáčce i sumce…. „Tady jsou si tak jistí svým produktem. Padesát let, to jen tak nesmázneš,“ podotkne šéf a dá se do čekání.
Pohlreich: Je to přechucené
Omáčka je hodně hustá, takže likviduje chuť masa. Kachna má divnou uzenou chuť, šéfovi chutnat nebude. Jak dopadne vyhlášené kung-pao pod drobnohledem šéfa? „Všechno je přechucené a monotónní. Vydržet s tímhle padesát let, to je umění,“ podotkne šéf a vydá se do kuchyně.
„Jídlo je přechucené, plave v omáčce jednoho typu, fakt mi nechutnalo,“ zhodnotí jídlo před kuchařem. Kde se kuchař a majitel učil vařit? U pana Mazánka. „Vznikla nám tu gastronomická tichá pošta,“ glosuje šéf. Co tím myslel?
Pan Navrátil se ptá, jestli má jídlo nějaký potenciál. „Není to až tak dobré,“ odpoví mu šéf. „Koncepce je od soudruhů a je dobrá,“ hájí se pan Navrátil. „Vráťo, všechno, co soudruzi vymysleli, stálo za vyližprdel, na jídle se podepsali nejvíc,“ vysvětlí mu rázně šéf.
Šéf komentuje dál: „Venku zuří dvacáté první století, uvnitř rok 1975. Jestli tohle se dá spravit, jsem čínskej bůh srandy.“
Všechna jídla ze zácucu z kýblu
V kuchyní Pohlreich narazí na kuchaře, který skoro všechna jídla připravuje z černé a bílé „omáčky“, kterým říká zácuc, jež si připravuje do velkého kýblu. Pohlreich zůstává v naprostém úděsu a konstatuje, že omáčka opravdu není dobrá. Po zátěžovém testu už je šéf restaurace rozčílený a hrozí, že natáčení přeruší.
Druhý den ale Pohlreich i provozovatel restaurace pan Navrátil zakopou válečnou sekyru a slavný šéfkuchař ukáže týmu restaurace, jak správně vařit dobrá asijská jídla, jak připravit poctivé kari a pravé asijské omáčky na různá jídla. Všem vytvořené pokrmy chutnají a zákazníci jsou nadšení. I legenda zdejšího podniku pan Mazánek uznává, že je to opravdu dobré.
Hvězdičku dostali, ale…
Měsíc po svém odjezdu se Pohlreich do asijské restaurace vrací, aby otestoval, zda měly jeho rady smysl. Něco se zlepšilo, pochvaluje například kari, u něčeho dál nešetří kritikou. Nakonec ale za snahu udělí hvězdičku, která dodnes visí na výloze restaurace.
Nelze se však zbavit pachuti, že si restaurace jen chtěla udělat televizní reklamu a o žádné změny nestála. Redaktoři ČRzpráv asijskou restauraci navštívili týden před vysíláním, tedy asi rok od natáčení a prakticky nic se tam nezměnilo.
Jak to vypadalo rok od natáčení?
Personál jídlo dál rozváží na rozviklaném vrzajícím vozíku, přestože veze třeba jen dva talíře a dál provádí podivnosti, jaké byste v asijské restauraci nečekali.
Například k čistě asijskému předkrmu složeného z jazyku a slepice zalitého hutnou černou hmotou dostanete ošatku s rozdrobeným rohlíkem. To k sobě tak vizuálně neladí, že přemýšlíte, zda jste v kantýně a dáváte si gulášovou polévku s rohlíkem, nebo rádoby asijskou specialitu.
Kachna došla, pivo nedorazilo
Hlavní tahák asijské restaurace, kterým vždy bývá křehká kachna, jaksi už v sobotu v poledne restaurace nemá. Ačkoli není v podniku ani zdaleka plno, údajně došla.
Zkoušíme tedy kuřecí kung-pao s mandlemi. Zatímco očekáváte kompaktní moderní jídlo, dorazí kousky masa plovoucí v moři hutné černé sojové omáčky. Něco takového je natolik out, že to lze jen těžko komentovat, tak se už moderní kung-pao nedělá. Je tak přesolené a překořeněné, že se při vší vůli nedá dojíst.
Na dezert tak už nemáme sílu. Když si objednáme druhý Birrel na zahnání „slané“ žízně, vytoužený nápoj do zaplacení nedorazí, přesto je pak napočítaný na prazvláštní účtence, kde u položek chybí informace, za co vlastně platíte. Pouze vidíte pod sebou načtené částky. Pivo tam bylo dvakrát, byť na stůl dorazilo jen jednou. Servírka ale ochotně po upozornění namarkovanou částku vrací.
Náš závěr?
Náš závěr? Na hvězdičku od Pohreicha to rozhodně není, a to i s ohledem na ceny jídel, ale pokud máte vlčí hlad a není zbytí, najíst se tam dá. Jídlo dorazí celkem rychle, obsluha je celkem příjemná. Asijský hvězdný zázrak ale nečekejte.