Herec Daniel Krejčík se oženil, respektive registroval, se svým partnerem, ředitelem školy, Jiřím Vymětalem. A to po pouhé půlroční známosti. Redakce to zjistila podle změny jména v katastru nemovitostí.
Herec Daniel Krejčík prožívá velké změny ve svém životě. O víkendu si naposledy zahrál divadelní představení na zámku v Osečanech, který vlastní s bývalým partnerem a politikem Matějem Stropnickým. Právě s ním si zámek před lety napůl pořídili a začali jej postupně rekonstruovat. Jenže pak došlo ve vztahu k radikální změně, hovoří se o nevěře Stropnického, po které Krejčík ze zámku utekl.
Partnerství se rozpadlo, ale Krejčík zůstal polovičním majitelem zámku. Zároveň stále dojížděl vystupovat na letní divadelní představení, díky kterému se vybírají peníze na opravu zámku. Mezi tím se herec seznámil s ředitelem školy Jiřím Vymětalem. Poprvé ho představil oficiálně na veřejnosti letos v březnu a od té doby sdíli jednu zamilovanou fotografii za druhou.
Po zhruba půlroční známosti ale jejich vztah nabral na obrátkách. Podle zjištění ČRzpráv se partneři zaregistrovali. Krejčík totiž úředně změnil jméno na Daniel Vymětal Krejčík. Vyplývá to z katastru nemovitostí, kde už má herec jméno změněné.
Mnohé totiž zajímalo, zda se zámku vzdal, když včera na sociálních sítích oznámil, že v Osečanech vystoupil naposledy.
Krejčík: Loučení s Osečany
Sám Daniel Krejčík Vymětal k tomu včera napsal na svém Instagramu:
“Dnes večer naposledy. Naposledy se postavím na jeviště zámku, který byl kdysi mým domovem. Sedm let jsme tu s Matějem žili, pracovali, hádali se, smáli, opravovali, snili. Z ruiny jsme krok po kroku vytvářeli místo, které začalo znovu dýchat a které si našlo nové příběhy.
Pak se naše cesty rozešly. Já odešel, ale k zámku jsem se pořád vracel – jako herec na letní scénu, jako někdo, kdo ještě neuměl zavřít dveře.
Dnes se loučím. Je to zvláštní rituál – stát tu naposledy, slyšet potlesk, vědět, že kus mého života je vepsaný do jednoho určitého místa, mojí knihy Nadělení o tomhle neobyčejném zámeckém dobrodružství.
Chci poděkovat Matějovi, že s tím nápadem koupit si rozpadlý zámek za mnou kdysi přišel. A že v tom pokračuje dál. Je to těžká a nikdy nekončící práce a já si vážím toho, že v opravách pokračuje, i když už jdeme každý jinou cestou.
Místa v sobě nesou paměť. Nejsou to jen zdi a trámy, ale otiskují se do nich roky práce, energie, vášně i bolesti. Když jsem ten zámek s Matějem opravoval, dával jsem mu kus sebe – a vím, že si mě v sobě uchová. Každá zeď si pamatuje smích i ticho, hádky, doteky i vůně.
A když odněkud odcházíme, vždycky máme pocit, že si bereme jen část toho, co jsme na tom místě získali, zatímco zbytek zůstává navždy mezi zdmi.
Loučím se nejen se zámkem, ale i se sebou tehdejším – s klukem ze zámku, který byl zamilovaný, plný víry, nadšení a chtěl něco budovat.
Odchody někdy bývají těžké i proto, že neopouštíme jen člověka nebo místo, ale i určitou tehdejší verzi sebe sama. Odcházím s vědomím, že kus mě tu vždycky zůstane. Vstříc krásnému novému začátku nové kapitoly s někým, kdo mě pevně drží za ruku.
Tak zavírám dveře, dnes večer se naposledy klaním – a vím, že tohle nadělení ve mně zůstane navždy v mých kořenech”.