Na cestu vlakem do Itálie se vydala minulý týden 62letá pražská výtvarnice Olina Franco a není sama. Společnost jí dělá „paní Adamová“ s odhaleným ňadrem a lístkem fíkusu v klíně, kterou bude nosit na svých zádech, než ji dopraví na výstavu.
„Celé jsem to koncipovala jako takovou trochu provokaci: biblická družka Adama, která byla prý stvořena proto, aby se chudák Adam sám nenudil, je tu konfrontována s mým feministickým pohledem na věc,” říká pražská umělkyně Olina Franco.
„Já samozřejmě vím, že ji vezu do země, která je sídlem papeže a která je i díky tomu silně katolická. Uvědomuji si, že můj úmysl nosit ji odkrytou na svých zádech je trochu nestandardní, ale prostě jsem musela,“ řekla před svou dobrodružnou cestou Olina Franco a více prozrazuje v následujícím rozhovoru.
Jaké je být dvaašedesátiletou ženou ve 21. století a ještě ke všemu výtvarnicí?
Pokud se vám líbí býti „Hopkirkem“, tak dobré. Nikdo vás nevidí, nikdo vás neslyší a nikoho, kromě prodavačů a politiků před volbami, vlastně nezajímáte. Ačkoliv tady trochu přeháním, když jsem měla holou hlavu a nosila proto různé šílené čepice, tak najednou prohlédli i chlápci, pro které dávno nejsem přitažlivým objektem, a tedy mě za normálních okolností nevidí. Měli potřebu mi sdělit, jak blbě podle nich vypadám.
Výtvarník má náklady stejné jako třeba podnikatel, ale žádné úlevy, možnost získání levnějšího ateliéru, minimum možností nějakých grantů a všude jen platí – chceš vystavovat? Zaplať nájem několik desítek tisíc. Takže musíš mít bohaté rodiče či partnera. Zkrátka si na to své „umění“ musíš napřed vydělat v nějakém zaměstnání a pak si tvořit ve zbývajícím volném čase.
A taky moc nepomůže, když jsi ženská a už vůbec ne, nejsi-li mladá a krásná. A to sem už vůbec nechci zavlékat téma rovnoprávnosti a rozdělení práce v rodině. Nakonec, není asi nic překvapivého na tom, že ještě v roce 2005, 15 let po „Sametu“, nevystavili v galerii Rudolfinum ani jednu českou výtvarnici.
FOTO: Olina Franco a její paní Adamová
Čemu se věnujete ve své poslední tvorbě?
V posledních zhruba patnácti letech jsem si vědomě pohrávala s vyjádřením ženské identity, jejími traumaty, stereotypy či rolemi, které nám byly přisuzovány, vnucovány nebo jsme si je prostě samy dobrovolně zvolily. To všechno jsem se snažila ztvárnit s lehkou ironií či nadsázkou v technice velkoformátového smaltu nebo železné svařované plastiky.
Po návratu ze sympózia v Kolumbii v roce 2020 se mi tématem staly pozoruhodné české ženy narozené v devatenáctém století. Jako techniku jsem tentokrát zvolila reliéfní velkoformátové koláže ve tvaru ženského těla s mobilními údy, které jsem nazvala Figurllage.
Co vás motivovalo vytvořit pozoruhodné Češky?
Prvotním impulzem byly kolumbijské ženy, které jsem vymyslela pro sympózium. Řekla jsem si, že když už jsem udělala Kolumbijky, měla bych se pro změnu zabývat i Češkami. Napřed to byly ty všeobecně známé, například Františka Plamínková nebo Hana Podolská. Jak se člověk ponoří do tématu, začnou se objevovat další a už vás to nepustí a snažíte se pátrat dál a dál. V současné době jich mám hotových asi pětadvacet a určitě to není konečný počet. Všechny jsou zajímavé, jinak bych si je nevybrala.
Pozoruhodný je například příběh české Mata Hari. Jmenovala se Hedvika Navrátilová a byla to šantánová tanečnice z Hané, která si říkala Gaby Deslys. Byla špiónkou pro Francii proti Německu, stala se milenkou portugalského krále, vyvdala titul baronka a nashromáždila pohádkové jmění včetně několika zámků, v jednom z nich ji prý nakonec zastřelili. Napřed ji v Rakousko Uhersku v nepřítomnosti odsoudili k trestu smrti. O její totožnosti se dodnes diskutuje. Mata Hari jí prý nesahala ani po kotníky.
Proč vznikla žena Adama, se kterou jste se vydala na cestu?
Donna di Adamo vznikla speciálně na jednu výstavu u příležitosti Mezinárodního dne výtvarného umění, kam jsem byla pozvaná. Přiznám se, že mě zlákalo hlavně místo výstavy, a to Lago di Como v severní Itálii, kde jsem ještě nebyla.
Tato Adamka, která má oči z torz malých panenek, lžička ve tvaru spermie je nos a pusu tvoří starý knoflík od plynového sporáku, je polepena kozí kožešinou. Jedno ňadro má holé a druhé zakryté podprsenkou z roucha Pražského jezulátka, břicho na podkladu mapy severní Itálie tvoří koláž na téma známého vyobrazení Adama a Evy.
Jen strom poznání chybí a had neobtáčí kmen, ale tvoří prádelní šňůru, na které se suší Adamovy ponožky. Až mu je Eva uloží složené do páru na své místo, tak ačkoliv mu je tam bude dávat až do jeho smrti, on je stejně nikdy nebude schopen najít. V tom se nijak neliší od našich dnešních „Adamů“. Malý atlas map a vlněné barevně vyšívané podkolenky symbolizují její dobrodružnou povahu a touhu po změně.
Neočekáváte komplikace na cestě, například s přepravou ve vlaku?
Paní Adamová je 160 centimetrů vysoká, tedy o 12 centimetrů méně než já. Váží jen něco kolem dvou kilo, po rovině a v otevřeném prostoru není problém ji nést. Nohy mají v místech kloubů šrouby s křídlovou matkou, aby bylo možné je různě polohovat a ohýbat či naopak skládat. Ze schodů a v užším prostoru či v místech s větší koncentrací lidí už problém trochu nastat může, ale to vše prověří teprve čas.
Z Prahy vyjíždíme lůžkovým vlakem, tak největší logistika možná nastane s nástupem do vagónu. Samozřejmě mám s sebou kufr, batůžek a ještě ten deštník. Nicméně velkých cílů se bez rizik asi dosáhnout nedá.
Celou naši cestu budeme fotograficky dokumentovat, a tak ji téměř v přímém přenosu můžete sledovat na mém instagramu: olina_franco či fb stránce: Olina Franco. A držte nám palce, ať cestou neztratíme hlavu ani nic jiného. Vzniklé materiály budou následně představeny na retrospektivní výstavě Kozy Nostry, která proběhne v červnu 2025 v centru Prahy v Galerii1 ve Štěpánské ulici.
OLINA FRANCO (narozena 1962)
Vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze, obor grafika, u prof. L. Čepeláka. Věnuje se velkoformátovému smaltu, železné svařované plastice a reliéfní velkoformátové koláži, kterou nazvala Figurllage. V devadesátých letech založila první ženskou výtvarnou skupinu Koza Nostra.
